Po 3 letech jsem ukončila vztah, který začal být v posledních měsících velmi agresivní. Nebudu zacházet do detailů, ale bylo to peklo. Nikdy jsem nebyla dostatečně dobrá, většinou jsem vždy mohla za to jak se ke mně chová, za všechno jsem si vlastně mohla vždy sama… poté, co mě i fyzicky napadl, jsem nabrala poslední zbytky své sebeúcty a ukončila to. Máme společného psa, vyhrožuje mi, že mi ho vezme z důvodu, že se o něj nedokážu postarat (při tom jsem si pořídila já, kupuji mu už od začátku vše co je potřeba). Prostě ani po tom všem mě nedokáže jen tak nechat na klidu.
Nejhorší na tom je, že ještě přibližně měsíc budeme spolu bydlet… kromě toho, že chodím do práce, tak se snažím trávit aktivity mimo domov, abych nemusela snášet urážky. Přestal mi se vším pomáhat co se týče dennodenních věcí kolem domácnosti (ne že by před tím usilovně pomohl, dříve než se mu chtělo). Řekl, že jsem už na všechno sama, nepomůže ani finančně a ani se psem (prý to mám tak, jak jsem to chtěla). Nejhorší na tom je, že si uvědomuji, že jsem udělala dobře rozhodnutí… ale bez tak po tom všem vzpomínám jen na to dobré. Mám co dělat, abych každý den přežila, je to velmi psychicky náročné. V práci mezi lidmi je to super, ale člověk se blíží domů a už mi je smutno, že to všechno skončilo.
Dost bolestivé je to, že on si žije svůj život jako by mu na mně nikdy nezáleželo… chodí ven, fotí se s jinými lidmi, úsměv na tvaru… Mám kolem sebe skvělé lidi, hodně podpory, všichni drží se mnou, čeho si velmi vážím. Ale když vidím jak jsem mu ukradená, jak se usmívá jako by se nic nestalo, tak mě to opravdu moc byly. Začala jsem chodit na terapii, věnovat se cvičení, setkávám se s lidmi, se kterými jsem se dlouho neviděla, čtu knihy, snažím se být vděčná za to všechno co mám, ale i přesto všechno je mi smutno a nevím co s tím.
